Záchranná brzda -

- pravdivé příběhy ze špitálu a ze života​

Zachranna 3D

Tahle kniha vznikala několik let a v hlavě jsem ji měla  již od té doby, co jsem z nemocnice odešla poté, co jsem se vdala a narodily se děti.

Ve špitále jsem pracovala jako zdravotní sestra na lůžkovém oddělení ORL a pak na septické chirurgii. Přesto, že jsem tam nebyla půl života jako mnohé jiné, tato práce ve mně zanechala nesmazatelnou stopu a dodnes na ni s láskou vzpomínám. Špitál jsem milovala a mám ho ráda dodnes. Tedy ten konkrétní špitál – Thomayerovu nemocnici v Praze Krči.
Nejhezčí byl na jaře, hned za bránou kvetly magnólie, které tam jsou dodnes. Omamně voní.
Když jsem pospíchala, kroky  se rozléhaly v podloubí,  a když jsem doběhla na oddělení, měla jsem pocit, že se beze mě pacienti neobejdou a čekají jen na mě ;o)
Mnohdy to tak opravdu bylo.

Z nemocnice jsem odešla po nátlaku, protože  jsem si myslela, že zvolím menší zlo a pak si to ,,nějak sedne“. Můj manžel (dávno již bývalý) dělal strašný,,tyjátr“ a žárlil jako…

Vyber si! Buď rodina a děti, nebo špitál a doktoři …
Tak jsem si vybrala to první, nicméně se mi stejská dodnes. Hlavně teď, když je nemocná celá planeta, vnímám mnohdy  zoufalý pocit  bezmoci, beznaděje a smutku…
Dáááávno už to není jako tenkrát, medicína poskočila mílovými kroky, ale mně se zaklepe osrdí kdykoliv projdu branou.

Potkala jsem spoustu syrových lidských příběhů,
viděla obrovské množství utrpení a bolesti, slz, zklamání, ale taky nezlomné touhy žít a obrovského vděku nejen za uzdravení, ale taky za jednu každou drobnou pomoc, když pacientovi bylo tak zle, že neunesl ani hrnek, aby se napil.

Když se mi i po mnoha letech stýskalo tak, že jsem to nemohla ustát, prostě jsem jednou sedla a začala psát. Psát ty příběhy, které mě tenkrát zasáhly nejvíc, a které si pamatuji dodnes. Postupně k nim přibývaly příběhy další, ze života, i vyprávěné jinými.
Až jsem to ,,sesumírovala“ do knížky. 
Budu moc ráda, když získám od vás zpětnou vazbu, jak se vám líbí, a pokud by se v nich náhodou čtenář našel, může to být podobnost čistě náhodná.

Ale taky nemusí…


Eliška Kovalská

FILIP (ukázka z knihy)

Ponořila se zase do práce. Špitál milovala.
Milovala ten pocit, kdy vstoupila do brány, kdy duněly její kroky
pod podloubím, kdy za ni klaply dveře oddělení, oblékla si voňavou uniformu a naškrobenou zástěrku, zapomněla na vše světské kolem a věnovala se svým pacoušům.
Snažila se je vnímat všechny stejně, i když se neubránila tomu, aby k těm, kteří tam byli nejdéle, neměla užší vztah.
Znala i jejich soukromé bolesti, rodiny, strasti. A nosila si je domů.
Nešlo tomu zabránit. Trpěla s nimi.
Když pak takový člověk odešel, ať už dveřmi po svých či navždy, trpěla znovu.

Jedno pondělí při příchodu na odpolední bylo jiné. Věděla to, jen co strčila klíč do zámku. Divné nabobtnalé ticho viselo ve vzduchu.
Popolední kafíčko ranní směny, jeho vůně, prosycená nezbytným cigárem, dnes chyběla. Všechny holky byly v poklusu. Nějak tušila, že její ruce tam chybí. Bleskově se převlékla a mazala na inspekci. Překvapeně zůstala stát ve dveřích. Nezvyklý šrumec byl i tam.
Nejen všichni naši, ale i spousta odborníků z jiných oddělení dávala tušit, že je zle.
Mlčky se chytla své každodenní odpolední rutiny, kterou dnes bylo třeba udělat rychleji než jindy, to věděla, aniž padlo slovo.
Přečetla si bleskově hlášení a při poznámce staniční, že pětku” později, odešla po své práci.

. . .  Takže „pětka”: máme tu maminu, třicátý týden těhotenství,
těžká laryngitida, horečky, dušnost, počínající pneumonie, rizikové udržované těhotenství, vymodlené dítě, snažíme se udržet je naživu oba, dostává tehdy a tehdy to a to, stabilně u ní musí být jedna sestra, kyslík, antibiotika jsou už v tuto chvíli nezbytná i když to možná zanechá  následky na tom děcku a vrrrrrrrrr. . . všemi smysly vnímala každý detail, každou nuanci vyřčených slov od lékaře, koukajíc při tom do chorobopisu a tisknouc do paměti vše potřebné, aniž tušila, že se to za pár minut změní.

Šla na pětku.
Byl to pokoj přímo proti inspekci, vždy se tam dávali pacienti, které bylo třeba hlídat”, protože RES na oddělení nebyl.
Zůstala překvapeně stát hned  za dveřmi. Mladá, sympatická holčina s vyklenutým bříškem k ní stočila žalostný, unavený pohled. Zoufalým hlasem poprosila o pití. A přerývaně jí pak prosila, jestli by jí mohla dát obklad na čelo a ještě jednu deku, měla horečku a byla jí zima.
A taky  měla šílený  strach. Strach o své  nenarozené dítě.  Strach  o  jeho život. Paradoxně ne o svůj. Melánie tohle pochopila až po mnoha letech, když už měla své děti.
Poté, co dala mamině veškerou medikaci, určenou na tuto hodinu, a vše navíc, co jí mohlo usnadnit bolest, sedla si na pelest (i když se to nesmělo, vrchní vždycky řvala jako prokopnutá. . . ) a tiše si s ní šeptala, poslouchala ten přerývaný výron strachu.
Držela ji za ruku a vyprávěla jí, jak bude se svým miminkem chodit do parku, poslouchat šveholení ptáčků a těšit se z každého nového dne. Maminka usnula.
Melánie si ani neuvědomila, že se setmělo, náhle byl večer. Večer všedního a přece tak výjimečného dne.

Maminka se prudce zhoršila. Horečka vylétla do astronomické výše, masivní dávky zázračných antibiotik hrozily poškozením plodu, pneumonka se rozjela na plné pecky a docházel kyslík.
Tenkrát na oddělení nebyl centrální rozvod a bolševik rozdával kyslík v bombách pouze po předchozí písemné žádosti s kulatým razítkem a schválením z ředitelství. A ještě kolem toho bylo blebleble a blablabla. . .
Melánie spočítala, že do rána bude potřeba ještě dvacet lahví. Měla čtyři.
Po půlhodinovém telefonování sehnala po špitále další dvě.
Bylo osm večer. Nebyla na to sama, ranní sestra zůstala bez řečí s ní.
Byly to kámošky nakonec. Melánie věděla, že je to stejné, jako kdybyu maminky seděla sama.
Zařekla se, že i kdyby měla mít malér až na půdu a vyhazov, že ten kyslík prostě sežene.

Byla jiná doba, dneska je to kapku jednodušší. Každej se bál cokoli udělat bez kulatýho razítka, i když šlo o život. Notabene o DVA životy!
Ukecala jednoho saniťáka, dávno už byl doma, ale měla na něj číslo,
kterej jí za slíbenou flašku rumu odemkl centrální sklad kyslíku pro celej špitál a těch potřebnejch dvacet, lépe řečeno třicet i do foroty”, jí přivezl.

Uklidnila se. Noc byla ještě mladá, přesto obtěžkaná těhotenstvím očekávaných problémů. Přišly hned vzápětí.
Maminčin stav se zhoršil natolik, že byl nutný chirurgický zákrok, uvolňující dýchací cesty. Laryngectomie. Díra do krku a slavíka”.
Když byla na sále, aspoň byla hodinka relativního klidu. Pětku převlékly a vyvětraly, šly se jedna po druhé osprchovat, ranní sestra si na chvíli spinkla.
Melánie věděla, že spí stejně jen na půl oka a stačí zmáčknout kliku a je na nohou.
Byly jako ségry. Znaly se dobře.

Po operaci jedna hlídala mamču a druhá měla na starost zbytek oddělení. Pacientů tu bylo téměř šedesát, pár z nich bylo po operaci a všichni ji potřebovali. Jako by ale tušili, že je tu dnes fakt honička, nějak se snažili ji potřebovat míň než jindy.
Najednou se objevila staniční, ráno vklouzlo velmi rychle, nastal běžný ranní chaos a rutinní práce na oddělení.
Maminka spala. Bylo to lepší.

Melánie se schoulila v šatně na gauč, její kamarádka do druhého kouta a přestaly vnímat svět. Ani jednu z nich nenapadlo jít domů.
Věděly, že je budou potřebovat.

Jak dlouho spala nevěděla, nicméně když pocítila jemný dotek na svém rameni, byla na nohách.

. . . Poslyš maminka tě chce. . . beze slova vstoupila do pokoje

. . . Sestři sežeňte mi manžela šeptala maminka bezhlasně . . . jistě, pokusím se. Věděla, že je zle. Bylo zle! Hrozil předčasný porod. Hrozil císařský řez. Hrozilo nebezpečí, že zemře mamina nebo dítě. Nebo oba. Hrozilo, že velký organismus nezvládne horečky a trauma a malý organismus nezvládne masivní dávky antibiotik, kyslíkovou nedostatečnost a. . . . bylo to šílený! Melany slyší už podruhé říkat, tentokrát to byl doktor. . . Sežeňte manžela, ať přijede! A vysvětlete mu, že nám musí dát na výběr: Jestli přežít matka, nebo dítě. Je to na něm!!. . .
Kristepane, jak si tohle může milující chlap vybrat???
Melánie má pocit, že se ocitla v rozjetým vlaku. Dobře, tak jo.
Horečně vytáčí číslo a přerývaným hlasem prosí už tak dost vystrašeného muže, aby přišel do nemocnice.
Pak mu spolu s lékařem vysvětlují, o co jde.
Nevěřícně na ně zírá. . . To nemůžu, to po mně nemůžete chtít. . .

Melánie je svědkem lidského boje, když  na  smrt nemocná žena přemlouvá bezezvučným hlasem, rozdrásaným krvavou bolestí, tátu svého nenarozeného dítěte, aby  ji nechal umřít, a  z  jejich dítěte vychoval slušného člověka.
Bylo to nad jeho síly, padnul na kolena u její postele a plakal, drže svou ženu a své nenarozené dítě v náručí. Plakali oba.
Plakala i Melánie, aniž ji slzy tekly.  Bezmoc jí zmítala tak, že měla pocit, že svůj profesionální postoj nezvládne.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0