O KARLE
Jsem máma dvou dospělých synů, babička, kamarádka, taky zdravotní sestra, věčná a vděčná studentka života.
Holka z Prahy, pokřtěná Vltavou, která posledních asi pětadvacet let snila o tom, že bude bydlet v lese.
V lese, co nejblíže k řece Sázavě, kterou miluje a kam jezdila od narození celý život.
V lese, kde otevře dveře a bude venku.
Snila o tom,
že se bude v létě za ranní rosy bosa courat po loukách a za sluníčka sbírat byliny, vařit z nich (nejen) kosmetiku, nebo je sušit.
Že v zimě bude mít u okna krmítko a krmit ptáky.
Že bude malovat na trička či kalhoty nebo šátky motýly, které má tak ráda.
Že bude dělat všechno to, na co v životě ,,neměla čas“.
► Že o všem, co ji život naučil a co umí, bude psát s nadějí a touhou, že tím prospěje dalším lidem.
Že nebude muset víkend co víkend, stěhovat půl domácnosti, aby se vyluftovala,
že nebude ,,jezdit na dovolenou“, že prostě na té ,,dovolené bude“!!!
Povedlo se mi to!
Svůj splněný SEN mám :o)
Žiju na chatě nedaleko Sázavy, otevřu dveře a jsem v lese, s pokorou a hlubokým vděkem přijímám všechny dary přírody, ze které čerpám inspiraci pro život.
Vůbec, ale ani trochu, to nebylo snadné! Nebylo to snadné a rozhodně to nebylo ,,hned“!
Můj život ani omylem nebyl procházka rozkvetlým Petřínem, ba právě naopak.
Nemoci, předčasná úmrtí v rodině, rozvod, lži a zrady, skluzavka do finanční propasti, posléze sebevražda otce mých dětí, bezdomovectví…
Kromě toho mám za sebou 12 narkóz, 9 operací všeho možného, slepákem počínaje a srdcem konče.
To, co mi marodit mohlo, mi marodilo. Včetně toho srdce a duše.
Mám za sebou tolik bolesti, že by to bylo na román.
► Zatím jen kniha povídek „Záchranná brzda“
Ale: jsem Beran, tvrdá palice. Nikdy jsem se nevzdávala, nikdy.
Můj starší syn mi hodně pomohl, když jsem zůstala bez peněz i bez střechy nad hlavou, vzal mě k sobě se slovy: ,, Dlužím ti víc, vychovala jsi nás sama…“
Když jsem se po roce trochu finančně vzpamatovala, sehnala jsem za pár peněz starou dřevěnou chatu,
kde nebylo nic, kromě elektřiny. Ani voda, ani topení, ani WC (jen venku kadibudka), o koupelně ani nemluvě. Jen dvě zatuchlé, zaneřáděné místnosti.
Chatu mnoho let nikdo nepoužíval. Neřešila jsem nepodstatné detaily, šlo mi lokalitu.
Věděla jsem, prostě jsem věděla, že všechno ostatní už zvládnu!
Byla jsem si nemírně vděčná, že mám konečně střechu nad hlavou!
Na první dobrou jsem se nastěhovala a udělala tlustou čáru pod svým předchozím životem. Byl červenec 2016. První dva měsíce jsem jenom uklízela. Od rozednění do tmy. Mnohdy jsem se zapomněla najíst a celé dny makala. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem jednou usnula vkleče u kýblu s vodou, když jsem zase vytírala (pro všechnu vodu jsem chodila do studánky, tedy pokud nepršelo a nechytala jsem ji z okapu).
Metráky odpadků, zahrabaných ve stráni pod chatou. (Detaily vynechám).
V létě bylo v chatě na omdlení a v zimě mnohdyt kosa jako v ,,eskymácky tělocvičně“, že jsem musela rozbíjet ráno kladívkem led v kýblu, abych si mohla udělat čaj.
Bylo to náročný, a bylo to náročný hodně. No taky už mi dávno není třicet :o)
Když jsem to dala do jakžtakž obyvatelného stavu, abych tu mohla fungovat, zase jsem intenzivně pracovala, abych měla peníze na rekonstrukci.
Trvalo to následujících 5 let.
Mám bydlení, které už se dá považovat za běžný standard. Včetně koupelny s WC a s tekoucí vodou. Která je ovšem dešťovka.
► O tom, jak jsem to vymyslela, jsem napsala příručku.
Naučila jsem se, že lze udělat ,,z p*du kuličku“, jak říkávala moje babička.
Dnes vím, že každý problém nějaké řešení má.
Všechno jde, jen malé děti se musí nosit!
NE, nebylo to snadné, ale hodně mi to dalo.
Jsem jiná. Jsem životem a touhle zkušeností poučená a naučená. S vděkem a pokorou přijímám vše, co přichází…
Jsem expert na zvládání problémů, na využívání zdrojů na maximum, expert na vymýšlení alternativ tam, kde zpočátku žádná alternativa není.
Své mnohaleté zkušenosti předávám dál, lidem pomáhám celý život a pomohu i Vám.
Nabízím své zkušenosti (případně i kontakty a spolupráci), nápady, fígle, vhledy a inspiraci nejen z přírody…
S pokorou a vděkem
Karla
