Vrátila jsem se na ,,japonskou zahradu´´, která mě na jaře tolik poznamenala….
Trvalo to dlouho, než jsem našla odvahu..
Než jsem našla sílu…se tam vrátit…
Bála jsem se, i když bych neuměla říct, čeho vlastně…
Ale věděla jsem, že tam musím jít znovu…věděla jsem to už tehdy…
Slunce se snažilo z posledních sil bojovat s přicházející zimou a sychravými dny.
Dneska se mu to povedlo.
Vcházím ,,lítacimi´´ vrátky na zahradu
…suchý potok, který značí symboliku života, má dnes úplně jiný náboj…
Není tak ,,ostrý´´, není stejný jako před půl rokem…
Řeklo by se…pořád stejné kameny…pořád stejně vytýčená cesta
Ale..nejsou stejné, připadalo mi, jakoby mě doslova vítaly…
Pomalu jdu korytem nahoru, podzimní paprsky slunce mě šimrají ve vlasech…a já opatrně našlapuji, studené kameny jakoby se bály skřípat nahlas…
koryto je místy prorostle býlím, na jeho okraji se zářivě blýskají rudé šípky, kontrastující s dozrálými tmavomodrými trnkami.
Když se koryto zlomí a cestu mi zastaví plochý vertikální kámen, symbolizující životní zlom, už nezaváhám jako tenkrát, už vím, co musím udělat…
Opatrně vystoupím na břeh a …a jdu na konec. Nebo na začátek?
Bůh…Víra…Naděje .Síla…Láska…Touha…Mozná touha najít sebe samu, své JÁ. Asi…Je úplně jedno, jak tomu kdo říká.
Monumentální, největší kámen, který tu najdete, dominující celému prostoru, mě vlídně vítá.
Cosi mě přinutilo a já pokládám obě dlaně na jeho studené tělo, tváří otočená k potoku, kterým jsem sem přišla, zakláním hlavu do modrého podzimního nebe, vlhkýma očima pozoruji, jak se ve větru točí voňavé listí a tiše se…ne, asi to ani není modlitba…jen prosba…
Prosba o zdraví…sílu…trpělivost…pokoru…lásku…prosba o život…
Nevím, jak dlouho jsem tam stála, ale že můžu odejit jsem zjistila až tehdy, když mě kámen začal pálit do dlaní…
Našla jsem, co jsem tam ztratila…a…mnohem…mnohem víc…!!!
07.07.24
