Když jsem před spoustou let (musí to být fakt dlouho, protože TV už 20 let nemám) zahlédla v TV jakýsi dokument o tom, jak lidé z Filipín, Novém Zélandu a podobných lokalit, kterým tam s hlubokosklonem místní říkají šamani, léčí vkládáním rukou a do břicha, byla jsem přesvědčená o tom, že to je trik a nějaká ,,masírka“ na diváky.
Tím to pro mě skončilo a v toku života jsem to dááávno pustila z hlavy.
Až do doby cca před třemi roky, kdy se ke mně cestičkami života dostala informace, že jeden takový šaman jezdí do ČR víceméně pravidelně, a že bych ho teda měla vyzkoušet, když jsi přece taková čarodějka…
No, beru to jako lichotku, protože občas mě vlastní drobné kapesní čarodejnictví samotnou překvapí.
Nejdříve jsem si opatřila reference od těch, od kterých jsem se o tom dozvěděla a kteří šamana absolvovali. Mnozí opakovaně.
A mnozí proto, že už jim šaman zbýval jako jediná naděje, když selhalo všechno ostatní z oblasti tzv. moderní, rozuměj normální, medicíny.
Ti lidé, jak mi mnozí z nich vyprávěli, měli dg. typu carcinom dělohy, skleróza multiplex, Crohnova choroba, neoperovatelný nádor v hlavě, počínající hluchota nejasné etiologie, diabetes mellitus, alkholismus či závislost na jiných drogách apod.
Pokračovat ve čtení →