…moji lidé

Když jsem byla ještě úúúplně nejvíc malinká, tak to bylo prima.  Byla jsem schovaná sice ve tmě, ale v teple a v bezpečí.

A žďuchalo se nás tam několik. Mamka nás sice občas okřikla, ale věděla jsem, že je to z lásky. Chodila s námi na procházku, proběhnout, poválet v trávě.

Občas jsem slyšela nějakej ostrej křik, pak mámino naříkání, někdo  do ní strkal, občas ji i nabil,  a nadával jí, tak jsme se jen všichni skrčili, ani jsme nedutali.

Až jednou….

Skučela, strašně nás něco tlačilo, a najednou mi  mí bráškové zmizeli a než jsem se stačila vzpamatovat, šup a byla jsem u nich i já.

Aleee…byla mi strašná zima, měla jsem hlad, fňukala jsem a kňučela, nic jsem neviděla. Moje máma si mě našla, olízala mě, a spolu s ostatními mě čumákem strčila blíž k sobě. Nikdy dřív jsem to nezažila, ale byla jsem ráda, že mě máma chrání.

Jenže po nějaký době bylo zase slyšet křik a nadávky.

Kristepane, tak už to vyklopila, ale to se na to můžu vy**at, takovejch krků živit, necháme si jen toho nejsilnějšího, ostatní půjdou z domu!!!

Lekla jsem se strašně moc. Něčí ruka mě chytla za krkem, položila na něco hrozně studeného, a kolem krku mi utáhla nějakej strašně tvrdej  ostrej  drát a zavázala. Nemohla jsem se nadechnout, a strašně děsně úúúplně nejvíc jsem se bála. Moje máma mě bránila, kňučela a prosila, že si mě chce nechat, ale nebylo to nic platný.

Hodil mě do něčeho studenýho a lepkavýho, říkal tomu igelitka, pak jsem jen zaslechla hučení výtahu, buchbuchbuch, a než jsem si stačila uvědomit, že je něco strašně špatně,  někam mě hodili, poslední buch, a pak ticho, tma a šílená zima.

Nevím, jak dlouho jsem tam byla, ale trvalo to opravdu celou věčnost.

Občas se nahoře objevilo světlo, padaly ke mně nějaký věci, a zase buch a tma.

Slyšela jsem hrát nějakou muziku, a někoho, jak říká docela blízko.

  • Už se taky těšíš na vánoce?
  • Pomóóóóóóc, zachraňte mě, já tu nechci beeeejt, je mi hrozná zima, mám hlad, chci zase do tepla ke svý mámě, zachraňte měěěěěěě!!!! Prosíííííííím….……kňučela  jsem bolestí, co mi poslední síly stačily. Nějak jsem věděla, že když budu zticha, že tady umřu.

Kroky se zastavily. Slyšíš? Co to bylo?

  • No to jsem přece jááááááááááá, pomozte mi, já chci odsud pryč!!!

Volala jsem znova… A zase buch. Nějak jsem věděla, že tentokrát je to buch už poslední…a byly u mě něčí teplý a laskavý ruce, který mě vytáhly z tý černý smradlavý díry…. Říkali tomu kontejner.

  • Ježíšmarjá, ta je malinkatá a už tak zubožená, slyšela jsem zdálky. Neboj se, já jsem Jára, pomůžu ti……

 Sedl si se mnou na trávník, dal si mě do klína na svoji mikinu, kterou si sundal, a opatrně mi přeřízl tu věc kolem krku, že jsem se konečně mohla pořádně nadejchnout. Vděčně jsem mu olízla ruce, a už jsem věděla, že je můj.

Opatrně mě otřeli (byla s ním ještě jedna slečna, říkal jí Majdo), zabalili do tý mikiny, a utíkali se mnou …prej k panu doktorovi. Nevěděla jsem, kdo to je, ale co jsem věděla úúúplně nejvíc jistě bylo to, že teď už se mi nic zlýho nestane.

Když se na mě doktor kouknul, řekl, že jsem víc mrtvá než živá, ale že to zvládnu. To jsem ale věděla taky. Teď, když mám  páníčka, už zvládnu všechno.

U pana doktora jsem byla dost dlouho, říkali 5 neděl. Jára s Majdou za mnou chodili skoro denně, ze svýho kapesnýho platili léky, prý jim pomáhala i Járova mamka.

Slíbil mi, že s ní promluví, abych mohla bydlet s nima.

  • Mami prosím tě, nemůžeme ji dát do útulku. Teď, když jsme ji zachránili život. Je malinká, moc nevyroste, moc neprožere, a nemusíš s ní chodit na procházky, já se o ni postarám, budu chodit na brigádu, ona bude hodná, slibuju.

Maminka nakonec svolila. Hm…že jsem tedy vyrostla, mám asi 40 kg, a když se postavím na zadní, koukám mamince do očí, to už dávno nikdo neřeší.

Když si pro mě přišel a řekl, že můžeme domů, byla jsem úúúplně nejvíc šťastná! Jára mi celou cestu vysvětloval, že se nesmím počůrávat a že nemůžu kousat bačkory a tak.

Jenže jsem nevěděla, o čem vlastně mluví…Přijeli jsme domů, zůstala jsem způsobně stát v koutě, velká panička se koukla na Járu, pak na mě, a já měla takovou trému, že jsem udělala loužičku. Jára se na mamku prosebně podíval, ta na mě, do loužičky mi strčila čumák, pak mě třepla novinami, vzala mě do náruče, odnesla mě do kuchyně, kde byla připravená mistička s mlíkem a pár piškotů, pak v pokoji pelíšek a…jupíííííííííí…mám DOMOV!!!

Do mý rodiny patří ještě malá panička Majda, a Járův velkej bráška Vojta.

Moje dětství bylo úžasný, chodili se mnou na procházky, na výlety, a já jsem se moc, nejvíc moc snažila, abych jim nepřidělávala práci.

Občas se to sice zadrhlo, když jsem třeba rozkousala maminčiny nový botičky, tak se moc zlobila, ale nikdy mě nebili a vždycky se snažili mi vysvětlit, že tohle nesmím.

Nesměla jsem třeba spát s Járou v posteli, ani jako malikatatá. Panička byla přísná, říkala, že když běhám venku, kde je spousta nečistot a bacilů, a hovínek a flusanců, že prostě v posteli spát nemůžu. A měla jsem vlastně  svůj pelíšek.

Svýho Járu jsem milovala už ve chvíli, kdy jsem cítila ty ruce, který mě zachránily.

Jednou jsme byli na procházce, a já jsem zdálky cítila toho „člověka“, co mě hodil do kontejneru, strašně jsem mu chtěla vynadat, ale naštěstí mě Jára pevně držel, jinak to špatně dopadlo!!!

Toho chlapa poznám  kdykoliv a kdekoliv, je to zlý člověk!!!

S Járou jsme prožili kus života a já při něm stojím v dobrým i zlým, a on při mě taky!

Dost bláznil a trápil mámu, až to dopadlo tak, že odešel z domova. Je jasný, že jsem šla s ním. Několik týdnů jsme přespávali v seníku v lese, ráno odcházel, uvázal mě u stromu a já jsem mu hlídala věci.

Nejdřív jsem měla strach, že se mě chce zbavit, ale když  se večer vrátil, věděla jsem, že se vrátí pokaždý. Chodil na příležitostný brigády, pokaždý mi večer přinesl jídlo, a i když sám měl asi hlad, když mu tak škrundalo v břiše,  mě nenechal hlady nikdy. V noci jsem ho zahřívala a hlídala jsem ho. Chtěla jsem mu nějak pomoct, ale jen jsem prosebně koukala, snad pochopil, že mu chci domluvit, a tak jsme se jednoho dne sebrali a šli domů.

Padl na kolena a prosil mámu o odpuštění. A jeho máma? Odpouštěla pořád dokola, snad tisíckrát. Tenkrát měl nohy úplně bolavý do „ živýho“, vykoupal se, máma mu to ošetřila, a on usnul jako špalek. Spal skoro dva dny, a já jsem věrně ležela u jeho postele.

Jsme spolu už dlouho, o vánocích to bylo dvanáct let!!!

Ještě jsem měla jinou druhou paničku a já jsem hned brzy brzičko poznala, že budou mít mláďátko, ještě to ani sami nevěděli. Jára mi pak povídal, že jejich mláďátku se říká miminko.

Mně taky bylo pár týdnů hodně špatně. V lednu, to akorát mám „svý dny“, to ale tenkrát neskončilo úplně, bolelo mě břicho, neměla jsem ani chuť jíst, nechtělo se mi chodit ven, byla jsem strašně unavená. Tolik jsem jim to chtěla říct, jenže jsem nevěděla jak. Ale poznali to.

Najednou mě popadli a mazali jsme k doktorovi.

A i když mě břicho bolelo strašně děsně úplně nejvíc, věděla jsem, že mi pan doktor zase pomůže.

Nabral mi krev a řekl Járovi, že okamžitě musím na operaci, protože mám moc  velkej zánět dělohy! Jára i ostatní brečeli, ale  já jsem jim řekla, že to dááám!!! Jára říkal panu doktorovi, že nemá tolik peněz na moji operaci. Stálo to prý opravdu hodně. A pan doktor na to:

  • Nikdy jsem nikoho nenechal umřít jenom kvůli penězům, nějak se dohodneme, ale budu to řešit až po operaci, ta holka nemá čas!!!!!!!

A ta holka jsem jááááá…

Víc si nepamatuju.

Když jsem se skoro po třech hodinách probrala, bylo mi lehko, břicho sice bolelo pořád, ale úplně jinak.

A pan doktor řekl, že kdyby se mnou přišli o hodinu později, tak že by si mě tam nechal a poslal bezbolestně do nebe…uffff…tak to bylo o fous!

Byli u mě úplně všichni, i velká panička. Naložili mě na velký prostěradlo, opatrně mě odnesli do auta, a pak domů do pelíšku. Byla  jsem  děsně  úúúplně nejvíc unavená, ale šťastná, že jsem zase doma.

Velká panička si ke mně sedla na zem, hladila mě, já jsem jí dala hlavu do klína, a ani nevím jak, najednou mi do její dlaně sklouzly dvě  velký horký slzy.

Ale to už jsme zase brečeli všichni. Jsem jim tak moc vděčná, že mi pomohli…

Pak mě Jára nosil skoro tři  týdny po schodech nahoru i dolů, protože břicho bylo zašitý, tak aby to neprasklo. Já trubka jsem si to olízala a dostala jsem tam zánět, denně se mnou jezdili na výplachy, převazy, injekce.

A pan doktor slíbil, že teď už budu zdravá. Zahojilo se to, už zase běhám a blbnu.

Tolik bych nějak chtěla Járovi pomoct za to za všechno, co pro mě udělali, jenže to neumím a nevím jak.

Tak aspoň vyprávím svůj příběh.

Tolik bych někdy chtěla umět mluvit!!

I když panička říká, že jsem stejně někdy musela bejt člověkem, mluvit neumím…

Jsem moc ráda, že mám takový lidi, jsem jim  nesmírně vděčná, miluju je, a snažím se, abych jim svou oddaností a láskou oplatila to, že mi už dvakrát zachránili život.

Moc vám za to děkuju, moje rodino!

Ostatním páníčkům chci říct jen tolik:

Strašně je mi líto ostatních kamarádů, kteří se nemají tak dobře jako já, a pán je mlátí! :o(((

Tak všechny „pány“ moc prosím: Buďte na svýho kamaráda hodní!

Miluje vás celým svým srdcem zcela bezvýhradně, a i když někdy blbne a neposlechne, zcela jistě by za vás položil život!

Nebijte ho a nenechávejte ho o hladu!!!

Nemůže se bránit!!!

Nevybíjejte si na něm své stressy, starosti, deprese, problémy ani bolesti.

Nemůže za ně!!!

Nezaslouží si to!

A uvědomte si, že to, že je zrovna váš, nebyla jeho volba, ale vaše!

Vy jste si ho koupili, vybrali, nebo snad našli, a vzali k sobě.

On „přišel k hotovýmu“ bez možnosti cokoliv ovlivnit!

Přesto, nebo možná právě proto, vás beze zbytku má rád!!

……

PS:  Jo a řekla jsem vám vůbec, že jsem pes? Teda fenka ? Jmenuji se  Annie, ale panička mi říká Andulko, a na to slyším taky. A ještě… mláďátko už dlouho máme, je to kluk a jmenuje se Vojta. Tak se mějte všichni fanfárově a přeju vám krásnej, dlouhej a skorolidskej život s vaším hodným páníčkem.

Andulka

 

 

Karla
Jsem zdravotní sestra, kosmetička, aroumaterapeutka, výživový poradce. Po mnoha zdravotních a po všech stránkách velmi náročných životních peripetiích jsem objevila tu správnou cestu. Cestu k tomu, jak žít v souladu sama se sebou, a protože celý život lidem pomáhám, své mnohaleté poznatky a zkušenosti nejen v oblasti zdraví a zdravého životního stylu, atd. předávám dál. ►►Ukazuji cestu, jak se naučit žít v souladu se sebou samým. ►►V souladu s přírodou. ►► V souladu s prastarými zákonitostmi světa. ►►►►►►► ,,Celek je víc než jen souhrn jeho částí“. Aristoteles ►►Když budete mít potřebu, nebojte se, napište mi na karla@karlakrausova.vz. O mně si můžete přečíst tady:https://karlakrausova.cz/muj-pribeh/