Moje nejbolestnější zhubnutí

Můj starší syn Vojta byl vymodlené dítě. Doslova a do písmene.

Dělala jsem psí kusy, než jsem ho vůbec mohla mít, absolvovala jsem několik zákroků a výkonů, a ve finále poměrně složitou operaci neplodnosti, po které jsem po třech měsících otěhotněla.

Narodilo se krásný a naprosto tutový miminko, plné síly do života, a já měla okamžitě (ještě než ho odstřihli z pupeční šňůry) pocit, že ho mám odjakživa! 🙂

Léta se kutálela, za tři roky se narodil druhý syn.

Jedno léto, když jsem s nimi byla na chatě s mamkou a dvěma neteřemi, holčičky i s babičkou postupně dostaly střevní chřipku se vším, co k tomu patří 🙁

Stačila jsem odjet, když se začala projevovat u Vojtíška.

Ještě po cestě jsem se ale zastavila ve špitále…

. . . prosím tě, napiš mi pro děti něco proti průjmu. . . prosila jsem bývalého kolegu. . .

. . . endiaron moc nezabírá a uhlí taky ne. . . . . hele něco ti napíšu, ale bacha na to, musí se to brát, kór u malých dětí, jen po čtvrtkách, je tam hodně atropinu, ten blokuje centrum pro dýchání, tak dej majzla, ať ti neujede ruka. . . upozornil mě doktor. Ano, tohle jsem jako zdravotní sestra věděla, ale radu jsem ocenila.

. . . Jasně, neboj. . . a děkuju. . . proběhla jsem lékárnou a jeli jsme.  Na jinou chatu, kterou jsme v té době měli najatou.

Bylo to děsný. S Vojtou se to rozjelo na plný pecky. Bylo mi jasný, že   takhle malý dítě (bylo mu necelých pět) se  dostane do metabolického rozvratu coby dup, hlídala ho, vařila bylinkové čaje, povídala mu pohádky, hrála si s ním.

Byl vždycky klidné a tiché dítě, vztekal se málokdy, i když byl nemocný, nezlobil, mnohdy si vystačil sám, jen s hromádkou dřevěných kostek, s legem, nebo pastelkami a kouskem papíru, formelínou.

Dávala jsem mu 3x denně čtvrtku léku, jak poradil doktor, hodně pít, bříško ho nebolelo, teplotu neměl, už nezvracel, ale průjem přetrvával.

Konzultovala jsem všechno s doktorem po telefonu, ke kterému jsem chodila na nádraží nebo do hospody, nebyl důvod k panice, byli jsme relativně v klidu, i když omezení v pohybu, Vojtík nemohl ven, nepouštěla jsem ho ze zahrady, chtěla ho mít na očích. Smlouval, prosil, že chce za klukama. Vysvětlila jsem mu, že je nemocný a že musí být jen na zahradě. Vcelku bez problému to pochopil. Bylo hezky…

Malý se držel, ten měl sice taky kakání častější, ale zatím bez výrazných obtíží.

Překulily se asi dva tři dny, manžel byl s námi, považovalajsem to za svátek, že si vzal pár dní volna, byl v práci od nevidím do furt…brala jsem to s povděkem, že je doma, když jsou kluci nakřapaní.

Bylo po obědě, kluci se najedli, chtěla jsem je dát spát. Na stůl jsem položila zavřenou krabičku, ve které byla zavřená lahvička s lékem, že dám Vojtíškovi zase čtvrtku a pak je uložím do postýlek. Celkem bez protestů chodili po obědě spát oba.

. . . Mami ee. . . nahlásil malej Jára. Byly mu necelé dva roky. Vojta stál opodál a čekal.

Posadila jsem Járu na nočník, nalila oběma klukům do hrnečků čaj, zase se sehnula, vyčůranému Járovi natáhla kaťata i s plenou, zapnula kšandy, vzala do ruky nočník, že ho dojdu vylít, a když  jsem se otočila zpátky ke stolu, zůstala jsem jako solnej sloup.

Krabička s léky byla otevřená, lahvička taky, pilulky vysypané na stole a Vojta v ruce hrnek a pil čaj.

Ve zlomku vteřiny mi prolétla hlavou věta, kterou mi řekl doktor:

. . . Bacha na předávkování, jinak se ti udusí!!!. . .otevřenými dveřmi jsem mrštila nočník na zahradu, zařvala na manžela, do toho na Vojtu:

. . . kolik jsi toho spolknul????

. .. asi tak. . . roztáhl všechny prstíky na jedné ruce. . .

Když maminko, já chci už bejt brzo zdravej, abych moh´ už za klukama, tak jsem si vzal víc. . .  vysvětloval se slzami v očích. . .

Vysypala jsem zbytek, bleskově spočítala, kolik by jich asi mělo být a zjistila, že skutečně spolknul minimálně čtyři. . .

Manžel už stál vedle mě.

. . . Musí zvracet!!!!! Vykřikla jsem . . .  Neptal se. . .

Vysypala jsem šuplík, popadla mašlovačku, chytli jsme Vojtu za nohy, pověsili ho hlavou dolů. . .

. . . Otevři pusu, dělej!!!!

Vůbec neprotestoval, poslechl. . . strčila jsem mu do krku mašlovačku a jeho táta mu dal pěstí do žaludku. . .

Drželi jsme ho hlavou dolů nad škopíkem na zahradě a já celým srdcem prosila Boha, abychom to stihli, aby to stačil vyzvracet. . . . aby. . . aby. . .

Zvracel, z očí se mu řinuly slzy, byly to slzy bolesti a vyčerpání, ale neplakal. . . nevím, jak dlouho to trvalo, ale když už neměl co zvracet, postavili jsme ho.

Třásl se po celém těle a  přerývaně prosil, abych se nezlobila. . .

Táta ho držel v náručí a já ve zvratkách hledala čtyři pilulky. . .

Nenašla jsem je.

Napadlo mě vyzkoušet, jak rychle se rozpouští,  jednu namočila. . .

. . . rozpadla se téměř vzápětí.

Snad to stačil vyzvrátit, než se vstřebaly. . . modlila jsem se v duchu. . .i když jsem už tušila, že …

Udělala jsem plný džbán malinové šťávy, kterou měl tak rád,  dala synkovi napít…

Atropin působí rychle.

Vysušuje sliznice, máte pocit, že se vám vysypou oči, zpomaluje seprodukce slinných i jiných žláz, blokuje se tvorba hlenu ve střevě apod. A taky při předávkování způsobuje ochrnutí mozku a obrnu dýchacího ústrojí. Intoxikace dávkou nad 50 mg atropinu končí u dospělého většinou kómatem a respirační paralýzou. ((http://cs.wikipedia.org/wiki/Atropin))

 

Můj chlapeček se celý třásl.

Dala jsem deku pod strom do stínu, připravila si vedle sebe nůž, kýbl studený vody, led, kysličník, čistý utěrky a hadičku, byla připravená o syna bojovat stůj co stůj, i kdybych mu měla udělat díru do krku (tracheostomii) a dýchat mu tam sama, nepřemýšlela jsem, jen intuitivně jednala jako stroj. Telefon byl dva kilometry daleko (bylo to dávno před mobily), nejbližší špitál mnohem dál. Podvědomě jsem věděla, že dělám vše, co v dané chvíli dělat lze, nebylo možné jen čekat, jak to dopadne a…na záchranku, i kdyby byla vedle ve vsi, nebyl prostě čas…

Opřela jsem se o kmen jabloně, Vojtu si vzala na klín zády k sobě, abych ho udržela v sedě, konejšila jsem ho a modlila se. Modlila jsem se tak, jako nikdy před tím ani potom.

Prosila jsem zoufale Boha, aby mi mé dítě nebral…

Vojtíšek blednul, ztěžka dýchal, krátký, rychlý, mělký dech, lil se z něj studený pot, náhle jej polilo horko, zfialověl, zase zmodral, úpěnlivě na mě koukal a přerývaně prosil

. . . maminko nezlob se, já se ti uzdravím. . . . . to už jsem neudržela pláč.

Ale brečela jsem dovnitř, slzy tekly do krku.

V téhle chatové osadě ani nebyl pevný telefon, manžel sice běžel na nádraží, vzdálené asi dva km, ale vrátil se, že telefon tam nefunguje.

Tiše jsem doufala, že to zvládnu sama.

Nepřemýšlela jsem o tom, co by tohle pro mě obnášelo, kdybych musela synovi udělat ,,díru do krku“. Na ORLjsem pracovala několik let a viděla jich desítky.

Nemyslela jsem, jednala zcela instinktivně a intuitivně.

Ale tolik jsem se bála. Každých pár minut jsem mu po troškách dávala pít, vypil téměř dva litry během pár hodin, blednul, fialověl, usínal, ale nemohla jsem ho nechat spát, po pár minutách jsem ho vždycky probudila, chovala, šeptala pohádky. Po několika dlouhých hodinách se dýchání pomalu stabilizovalo. Držela jsem ho v polosedě celé půldne až  do večera, počůral se mi v náručí, ale už jsem ho nebudila, dýchal a všechno ostatní bylo nepodstatné.

Ani jsem si neuvědomila, že Jára byl těch prvních pár minut bez dozoru, ale jakoby nějak tušil, že se něco děje, vylezl si na gauč, stočil se do klubíčka a usnul. . . a pak ho hlídal táta.

Nespala jsem ani minutu…Druhý den jsme jeli domů a doktor zkonstatoval, že je chlapeček v pořádku, paradoxně se mu rychle vyléčil ten průjem. Zkontroloval mu veškeré funkce, udělal krevní testy i všechno ostatní, co bylo třeba a…ulevilo se mi.

Všechno se to odehrálo v pár vteřinách, ale byly to nejdelší vteřiny v mém životě.

Zanechalo to následky. Nemohla jsem spát, a když už, zdály se mi katastrofické sny, jak mi umírají děti, probouzela jsem se zpocená a vyčerpaná, měla ukrutné výčitky svědomí, že zlomkovou nepozorností jsem málem syna zabila.

Strašilo mi ve věži.

Když už to trvalo několik měsíců, já jsem hubla a ztrácela se před očima, navštívila jsem známého psychologa. S pláčem a nesmírným studem mu vše povykládala.

. . . Takhle se vážně zblázníš!!! řekl. . .

Musíš si to v hlavě přeprogramovat. Není to o tom, že jsi syna málem zabila. . .

Je to totiž tak, že tvoje blesková reakce mu život zachránila!

Takže. . . ty jsi mu život dala dvakrát !!!!!

Rozbrečela jsem se znovu. . . ano, má pravdu. . . ještě to sice pár týdnů trvalo,

ale pomohlo to, vzpamatovala jsem se.

Vojta je dneska dospělý, skoro dvoumetrový chlap jako hora, umělecký kovář 🙂

 

 

 

 

  • A já?

Když mi to všechno tenkrát došlo, když už bylo všechno v pořádku, zvracela jsem jako šílená celé dny, v žaludku nezůstalo nic, co jsem polkla, sotva jsem stála na nohou.

Mám to takhle vždycky, když je nějaký malér. Funguju jako stroj, dokud je potřeba, a když je po všem, položím se…

Tenkrát jsem během asi tří dnů zhubla šest kilo.

Bylo to nejrychlejší a nebolestnější zhubnutí, jaké jsem kdy absolvovala, a nechci nikdy zažít cokoliv podobného.

Jméno toho léku mám vytetované v mozku dodnes, a když ho mám vyslovit, zasekne se v puse.

 

  • Chci tímhle příběhem především poprosit: buďte opatrná.

 

  • Nežeňte své síly na krev a nechte si pomoci včas, pokud to jde.

 

  • Dávejte na sebe pozor.

 

  • Proč?

 

  • Abyste mohla dávat pozor na své dítě.

 

  • Když je máma přetažená jako péro od hodin, ochabuje její pozornost,

         a může dojít k nenapravitelné katastrofě!!!

                                                                        

S láskou

Karla

Share and Enjoy !

0Shares
0 0 0
Karla
Jsem zdravotní sestra, kosmetička, aroumaterapeutka, výživový poradce. Po mnoha zdravotních a po všech stránkách velmi náročných životních peripetiích jsem objevila tu správnou cestu. Cestu k tomu, jak žít v souladu sama se sebou, a protože celý život lidem pomáhám, své mnohaleté poznatky a zkušenosti nejen v oblasti zdraví a zdravého životního stylu, atd. předávám dál. ►►Ukazuji cestu, jak se naučit žít v souladu se sebou samým. ►►V souladu s přírodou. ►► V souladu s prastarými zákonitostmi světa. ►►►►►►► ,,Celek je víc než jen souhrn jeho částí“. Aristoteles ►►Když budete mít potřebu, nebojte se, napište mi na karla@karlakrausova.vz. O mně si můžete přečíst tady:https://karlakrausova.cz/muj-pribeh/