Můj starší syn Vojta byl vymodlené dítě. Doslova a do písmene.

Dělala jsem psí kusy, než jsem ho vůbec mohla mít, absolvovala jsem několik zákroků a výkonů, a ve finále poměrně složitou operaci neplodnosti, po které jsem po třech měsících otěhotněla.

Narodilo se krásný a naprosto tutový miminko, plné síly do života, a já měla okamžitě (ještě než ho odstřihli z pupeční šňůry) pocit, že ho mám odjakživa! 🙂

Léta se kutálela, za tři roky se narodil druhý syn.

Jedno léto, když jsem s nimi byla na chatě s mamkou a dvěma neteřemi, holčičky i s babičkou postupně dostaly střevní chřipku se vším, co k tomu patří 🙁

Stačila jsem odjet, když se začala projevovat u Vojtíška.

Ještě po cestě jsem se ale zastavila ve špitále…

. . . prosím tě, napiš mi pro děti něco proti průjmu. . . prosila jsem bývalého kolegu. . .

. . . endiaron moc nezabírá a uhlí taky ne. . . . . hele něco ti napíšu, ale bacha na to, musí se to brát, kór u malých dětí, jen po čtvrtkách, je tam hodně atropinu, ten blokuje centrum pro dýchání, tak dej majzla, ať ti neujede ruka. . . upozornil mě doktor. Ano, tohle jsem jako zdravotní sestra věděla, ale radu jsem ocenila.

. . . Jasně, neboj. . . a děkuju. . . proběhla jsem lékárnou a jeli jsme.  Na jinou chatu, kterou jsme v té době měli najatou.

Bylo to děsný. S Vojtou se to rozjelo na plný pecky. Bylo mi jasný, že   takhle malý dítě (bylo mu necelých pět) se  dostane do metabolického rozvratu coby dup, hlídala ho, vařila bylinkové čaje, povídala mu pohádky, hrála si s ním.

Byl vždycky klidné a tiché dítě, vztekal se málokdy, i když byl nemocný, nezlobil, mnohdy si vystačil sám, jen s hromádkou dřevěných kostek, s legem, nebo pastelkami a kouskem papíru, formelínou.

Dávala jsem mu 3x denně čtvrtku léku, jak poradil doktor, hodně pít, bříško ho nebolelo, teplotu neměl, už nezvracel, ale průjem přetrvával.

Konzultovala jsem všechno s doktorem po telefonu, ke kterému jsem chodila na nádraží nebo do hospody, nebyl důvod k panice, byli jsme relativně v klidu, i když omezení v pohybu, Vojtík nemohl ven, nepouštěla jsem ho ze zahrady, chtěla ho mít na očích. Smlouval, prosil, že chce za klukama. Vysvětlila jsem mu, že je nemocný a že musí být jen na zahradě. Vcelku bez problému to pochopil. Bylo hezky…

Malý se držel, ten měl sice taky kakání častější, ale zatím bez výrazných obtíží.

Překulily se asi dva tři dny, manžel byl s námi, považovalajsem to za svátek, že si vzal pár dní volna, byl v práci od nevidím do furt…brala jsem to s povděkem, že je doma, když jsou kluci nakřapaní.

Bylo po obědě, kluci se najedli, chtěla jsem je dát spát. Na stůl jsem položila zavřenou krabičku, ve které byla zavřená lahvička s lékem, že dám Vojtíškovi zase čtvrtku a pak je uložím do postýlek. Celkem bez protestů chodili po obědě spát oba.

. . . Mami ee. . . nahlásil malej Jára. Byly mu necelé dva roky. Vojta stál opodál a čekal.

Posadila jsem Járu na nočník, nalila oběma klukům do hrnečků čaj, zase se sehnula, vyčůranému Járovi natáhla kaťata i s plenou, zapnula kšandy, vzala do ruky nočník, že ho dojdu vylít, a když  jsem se otočila zpátky ke stolu, zůstala jsem jako solnej sloup.

Krabička s léky byla otevřená, lahvička taky, pilulky vysypané na stole a Vojta v ruce hrnek a pil čaj.

Ve zlomku vteřiny mi prolétla hlavou věta, kterou mi řekl doktor:

. . . Bacha na předávkování, jinak se ti udusí!!!. . .otevřenými dveřmi jsem mrštila nočník na zahradu, zařvala na manžela, do toho na Vojtu:

. . . kolik jsi toho spolknul????

. .. asi tak. . . roztáhl všechny prstíky na jedné ruce. . .

Když maminko, já chci už bejt brzo zdravej, abych moh´ už za klukama, tak jsem si vzal víc. . .  vysvětloval se slzami v očích. . .

Vysypala jsem zbytek, bleskově spočítala, kolik by jich asi mělo být a zjistila, že skutečně spolknul minimálně čtyři. . .

Manžel už stál vedle mě.

. . . Musí zvracet!!!!! Vykřikla jsem . . .  Neptal se. . .

Pokračovat ve čtení →